Jak jsem se učil aportovat...
Včera byla neděle. A protože jsme po náročné sobotě strávené na výstavě byli všichni dost unavení, pořádně jsme si přispali a vstávali až k obědu. Venku svítilo sluníčko a my jsme se jak peciválové váleli v duchnách. Taková ostuda! ....... teda, v duchnách se váleli, pánečci, a já jsem samozřejmě odpočíval v pelíšku ;-)
Ale o to akčnější byla panička, která rozhodla, že když už je tak krásně, musíme si to ještě pořádně užít, a naplánovala popolední-odpolední vycházku. Tentokrát jsme se vydali do Mariánského údolí v Líšni. Už když jsme přijeli a chtěli zaparkovat bylo jasné, že stejný nápad jsme neměli jen my. Ale jedno místečko se přece jen našlo. V autě bylo pěkné vedro a já jsem se těšil, že brzo dorazíme k té slibované vodičce. Jenže když jsem vystoupil a vydali jsme se na cestu po rozpálené cestě, pomalu jsem začal ztrácet další elán.
Můj zájem lehce zvýšili jen podivní a taky divně páchnoucí tvorové za nedalekým plotem. Koukám koukám a když se to otočilo, zjistil jsem, že tohle zvíře jsem ještě neviděl. A panička nás hned seznámila. Řekla: "Tohle je Monty a tohle je Koníček. A tamto vedle je Koza."
Každopádně bylo vidět, že takových seznámení tihle obyvatelé jakéhosi podivného stavení mají tak akorát dost, protože Koza kromě pravidelného přežvykování ani nehla brvou a Koníček jen líně otočil hlavu a mým směrem si frknul. Vůbec se jim nedivím. Podle provozu, který tu byl, jsme my byli dneska nejmíň stopadesátí.... Raděj jsme je nechali, ať mají aspoň chvilku klidu, a pokračovali jsme v cestě.
To byla ale náhoda! O kousek dál jsme potkali labradoří miminko, jen o fous mladší, než jsem já. Chvilku jsme se spolu honili, ale když pánečci zaveleli "Pokračujem k vodě", rád jsem se s ním zase rozloučil. Představa mokrého kožichu byla přece jen lákavější :-)
Když jsme ušli další kousek cesty a dostali se k mostku, zavětřil jsem. Bylo mi jasné, že už jsme blízko, ale kvůli špatnému přístupu jsem dostal zákaz chození do bahna. Naštěstí o kousek dál jsem vyčmuchal docela příjemnou cestičku k řece, a tak jsem se konečně aspoň trošku smočil. Bylo to ale jenom tak na omytí tlapek - vody tu totiž bylo proklatě málo.
To by mě teda zajímalo, jak tady budem cvičit ten aport! říkal jsem si.
Ale mýlil jsem se, což je lidské, a zřejmě i psí. Ušli jsme další kus cesty a před námi se objevila velká voda. Konečně!
A tak jsme pomalu začali cvičit to přinášení. Panička mi házela do vody peška a já jsem běhal, skákal, plaval, nosil a cákal a běhal a skákal a plaval a nosil a cákal - jen mrkněte na fotky! ......... až jsem se z toho dočista unavil.........