Jak jsem se seznámil s Merlinem...
Tohle sobotní ráno bylo nezvykle uspěchané už od chvíle, co jsem vytáhl tlapky z pelíšku… Mám rád po probuzení svůj klid a úplně nejraděj si vyhledám skryté místečko k dospání, ale dneska jsem opravdu neměl šanci L Pánečci už byli totiž vzhůru – a protože vstali hned ráno oba, tušil jsem, že se něco děje. A opravdu. Sotva posnídali, nabalili mi do batůžku přenosnou láhev s vodou a miskou, slyšel jsem šustit taky sáček s nějakými pamlsky a dostal jsem sváteční obojek.
Dneska jsme ale nejeli nikam autem a to mě zmátlo. Čekal jsem, že se bude konat zase nějaká návštěva, a že poznám zase nějaké nové psí kamarády. A když ne, tak že třeba aspoň navštívíme ty, co už znám… Nic takového se ale nedělo. Pochodovali jsme někam pěšky a na místě, kde už stálo víc lidí, jsme taky na něco čekali. Přijela velká housenka celá ze železa, a my jsme do ní nastoupili. Ani jsem nestihl ten stroj pořádně očmuchat. Sotva jsem vyšplhal na třetí schod, zjistil jsem, že tu rozhodně nejsem jediný přítel člověka. Spíš by se dalo říct, že tam bylo přepsováno…
To se asi někde koná nějaký psí sjezd! - pomyslel jsem si. A domněnka se potvrdila. Železnou housenku jsme opouštěli všichni zaráz a všichni jsme si to za doprovodu pánečků hasili jedním směrem. Teď už je mi to úplně jasné – každá rasa vyslala na sjezd svého zástupce, a ten tu bude hájit její zájmy!
Moje teorie ale brzy vzala za své. Blížili jsme se k opásaným ohradám, uprostřed kterých stál stan, a které už jsem znal ze Zbraslavi. Tam ale za páskou běhaly jen ty dogy. Ať jsem koukal jak jsem koukal, dnes tady nebyla doga ani jediná. Zato jsem ale začal bystřit, protože pánečci říkali, že tam budou labíčci J A měli pravdu! Labíčka už poznám na dálku a tady jsem opravdu nevěděl, kam se vrhnout dřív! Páni, to byla paráda!!!
Tak jsme chvilku obcházeli a já jsem si hrál a všechno a všechny očmuchával, až jsme se dostali k někomu, kdo měl povědomý hlas. Jejda! To je přece moje paní chovatelka J Už je mi to jasné. Přišli jsme se ukázat, jak rostu! J A tak jsem se ukazoval a bylo príma, že jsem za to dostával něco na zub…
Jenže člověčí kapsy nejsou bezedné – tedy co se týká pochoutek – tak mi vlastně ani nevadilo, že jsme se zanedlouho vydali na cestu kolem stánků u silnice. Náramně to tu vonělo! A protože jsem dával najevo, že nějakou tu dobrotu bych si určitě dal, a že si to zasloužím, panička se obměkčila a koupila pytlík úžasně žvýkacích „smradláků“ J
Okružní cesta po stáncích rychle skončila a než jsem se nadál, byli jsme zpátky u labíčků. Pořád jsem hledal někoho, kdo by měl chuť si hrát. Dospělce totiž většinou moje hopsání otravuje L Ale dneska jsem měl štěstí. Potkali jsme skoro stejně starého čokoládového pejska. Jmenuje se taky na M – Merlin. A panička říkala, že už ho zná z internetu – má taky svoje stránky, jako já J To pro mě ale rozhodně nebyla zásadní informace. Důležité je, že je (jak jsem poznal), pro každou špatnost! A tak jsme si hráli, polehávali, okusovali se, požduchovali – a úplně jsme zapomněli na únavu. Nebýt paniček, asi bysme si tam hráli doteď! A tak, i když jsme se museli pro tento den rozloučit, jsem měl velkou radost, že se naše paničky domluvily, že někdy půjdeme společně venčit J
Zbytek dne už jsem opravdu padnul únavou a prospal.
Druhý den nás ale čekalo něco podobného – to už tu labíčci nebyli, ale jak panička psala – našli byste nás u dog. A protože jsem jako každé miminko přátelský a hravý, neděli jsme doslova problbnuli s jedním „malým“ skvrňáčem skoro tak báječně, jako sobotu s Merlinem J